Zmizelé Židlochovice – rozhovor s Jovanem Dezortem
Dne 1. září se ve vestibulu městské knihovny uskutečnila vernisáž výstavy fotografa, židlochovického rodáka, Jovana Dezorta. Výstava nese název Zmizelé Židlochovice (1945 – 1995) a prezentuje unikátní historické fotografie našeho města. Zajímavou informací rovněž je, že Jovan Dezort je vnukem JUDr. Jana Dezorta, který byl prvním českým starostou Židlochovic v letech 1918-1920, a podle něhož je pojmenována jedna z ulic v areálu bývalého cukrovaru. Jovan Dezort se vernisáže osobně zúčastnil a tak jsem této vzácné chvíle využil pro krátký rozhovor.
Vážený pane Dezorte, jsme moc rádi, že jsme měli možnost uspořádat tak nádhernou výstavu a přivítat Vás v Židlochovicích. Kdy a jak jste se vůbec k focení dostal, sahá Vaše profese až do dětství?
Opravdu sahá až do dětství. Můj táta byl vášnivý fotoamatér i filmař. Měl velký okruh zájmů. Pokud si vzpomínám, hodně se věnoval archeologii a já jsem s ním rád chodil jako asistent k vykopávkám, zejména na Cézavy. Všechno dokumentoval a já jsem mu nosil fotografické náčiní a občas také zmáčkl spoušť fotoaparátu. Moc mě to bavilo. Postupně jsem začal fotografovat sám jeho Leicou, kterou jsem si někdy půjčil i bez jeho svolení. Tak vznikly také moje snímky Židlochovic krátce po osvobození. Bylo mi tehdy jedenáct let. Už v té době jsem snil o tom, že budu fotografem. Přispělo k tomu i to, že na škole v Židlochovicích vznikl fotografický kroužek vedený panem Menšíkem, místním fotografem. Před studiem Střední průmyslové školy grafické v Praze, obor fotografie, jsem absolvoval několik brigád, mimo jiné na státním statku v Židlochovicích u pana ředitele Holuba. Tady jsem fotil zhruba rok nejrůznější zemědělské záležitosti. Dodnes mám velkou radost, že se mi tenkrát podařilo i nafotit v Těšanech nejslavnějšího koně našich dostihových závodů Koroka se žokejem Chaloupkou.
Skladatelé a básníci bývají většinou dotazováni „Vzpomenete si na svoji první skladbu, báseň?“ Vzpomenete si Vy na svoji první fotografii?
Vzpomínám si dobře na svůj první snímek, který byl otištěn v Pionýrských novinách koncem čtyřicátých let. Byla to skupinka členů fotografického kroužku v Židlochovicích. Nedovedete si představit, jak jsem byl pyšný. A pak si vzpomínám na další svoji významnou fotografii, pořízenou po nástupu do Československé tiskové kanceláře v Praze. Tenkrát mě poslali do zoo vyfotografovat lví paterčata. Záběr z této reportáže vyšel dokonce v několika zahraničních časopisech, což na tehdejší dobu bylo dost neobvyklé. Psal se rok 1960.
Jaká témata Vás nejvíce oslovují. Fotíte raději třeba krajinu, nebo portréty?
Víte, já jsem hlavně novinář, takže musím fotografovat cokoliv, prostě důležité akce. Přesto mám nejraději kulturní oblast. Portréty dělám hodně jako součást reportáže. Nepohrdnu ani krásnou krajinou, jaká je na jižní Moravě.
Je o Vás všeobecně známo, že jste fotil významné osobnosti, Ellu Fitzgeraldovou, Armstronga nebo sportovce, třeba Věru Čáslavskou, také Waldemara Matušku, Suchého se Šlitrem a mnoho dalších. Jaká s nimi byla spolupráce?
Spolupráce? Někdy lepší, někdy horší. Třeba dirigent Karajan si nepřál, aby kdokoliv fotografoval během jeho koncertu ve Smetanově síni. Bylo to v rámci Pražského jara. Já byl od ČTK pověřen přinést záběry. Díky tomu, že jsem dobře znal prostředí, podařilo se mi přes okénko ve dveřích nafotografovat vysoce hodnocenou sérii jeho snímků. Ještě jako student fotografie jsem dostal za úkol přinést reportáž z divadla. Vybral jsem si Divadlo ABC, kde hrál Jan Werich. Ten, když spatřil mladíka s fotoaparátem pod jevištěm, dokonce mi několikrát během představení zapózoval. Návštěvníci to přijali s úsměvem a mě čekala ve škole pochvala. Krásné vzpomínky mám také na fotografování patnáctiletého houslisty Václava Hudečka, když vyhrál soutěž Concertino Praga. Dosud jsme dobří přátelé, ačkoliv od té doby uplynulo přes čtyřicet let. Možná někdy udělám výstavu ze samých portrétů osobností, kam bych přidal umělce jako jsou Jean-Paul Sartre, Claudia Cardinale, Pierre Brice, představitel Vinetoua,s kterým jsem se setkal na Filmovém festivalu v Karlových Varech, fotograf Josef Sudek, malíři Jan Zrzavý a Cyril Bouda, pěvec Ivo Žídek. Je jich hodně.
Na tu výstavu se moc těšíme…
Žijeme v době, které dominuje digitální fotografie. Vy zde prezentujete fotografie, které vznikly tou „klasickou“ analogovou cestou. Jaký je Váš názor vlastně na technologii fotky analog versus digital?
Většina mých fotek je dělaná na filmu analogovým způsobem. Je pravda, že poslední dobou se vyžadují fotografie digitální, kvůli rychlosti, i kvůli možnostem zasílání elektronickou poštou. Dají se dělat retuše a zkrátka je to rychlejší a pohotovější, protože okamžitě vidím výsledek toho snímku. Buďto je dobrý, nebo špatný. Ovšem svádí to k tomu, že jich člověk dělá místo pěti třicet, nebo padesát. Ovšem pak máte zase na výběr, což je někdy taky dobré. Digitál uznávám, používám ho, ale na klasickou fotografii nedám dopustit.
Když jste dnes přijel do Židlochovic, všiml jste si něčeho, že jste si ihned řekl, tak toto bych chtěl okamžitě vyfotit? Tak tady by bylo dobré vyčkat na nějaké zajímavé světlo…Nebo tohle bych chtěl vyfotit jinýma očima než tenkrát před lety?
Do Židlochovic jezdím bohužel poskrovnu, i když velice rád. Co mě upoutalo, když při mé poslední návštěvě mě pan Vavřík odvezl na Agátovou rozhlednu. Z jejího vrcholu jsem si pořídil pár nových pěkných záběrů okolí. Co mě trochu zklamalo, je zámecký park, kde jsem prožil řadu sportovních a kulturních akcí v době mládí. Tenkrát se mi zdál zajímavější. Také náměstí změnilo svůj vzhled, nebyly tam stromy, méně obchodů a samozřejmě méně aut. A most je přímo světový!
Co byste rád vzkázal návštěvníkům výstavy, našim občanům, přátelům…?
Aby přišli povzpomínat na dřívější dobu a srovnat si to s tou současnou.
Rozhovor vedl a děkuje za něj
Mgr. Tomáš Šenkyřík, místostarosta