JOVAN DEZORT patří ke garnituře fotografů, kterou zatím čeká jakási profesní rehabilitace. Kvalitativní dohodnocení místa, které ve fotografii zaujali, i významu, jenž v ní mají. A to navzdory problematicky i protichůdně se vyvíjející celospolečenské situaci, v níž po celou svou kariéru působili. Nutno dodat, že nezaviněně, neboť do ní svým rokem narození byli vrženi. Díky tomu nad celou jejich činností spočívá cosi jako příkrov okolnostmi vnuceného pohledu, který jej zvláště dnes, z odstupu mnoha desetiletí, a priori může devalvovat. V uceleném pohledu na dílo a dobu, v níž vznikalo, musíme nakonec dojít k závěru, že opak je pravdou. Přirozeně až na výjimky, které se najdou vždycky. Ty ale nejsou předmětem našeho současného zájmu.
Problém otevírá zajímavou otázku. Zvlášť v souvislosti s obsahově přesně vymezenou výstavou Jovana Dezorta, nazvanou dnes velmi frekventovaným pojmem – Celebrity. To jsou lidé, kteří v současné době mediální sféru maximálně zajímají. Bez ohledu na to, že za celebritu se považuje pomalu každý, kdo vzbudil jakýkoliv veřejný zájem: počínaje holčinou, která – ač nemá hlas – se snaží prorazit v masově sledované televizní pěvecké soutěži, až po domnělé vrahy typu Kajínka či miliardářské zloděje Železné, Kožené nebo Krejčíře. A bez ohledu i na to, zda vzbuzují opovržení nebo naopak sympatie. Právě těchto tváří jsou dnes plné stránky novin a časopisů. A tak si bezděky klademe otázku, jak by asi autoři těchto dnešních fotografií, bez rozmyslu a většinou takřka v běhu exponovaných beze stopy kultivovaného vidění, obstáli v době, kdy za hodného veřejné pozornosti byl fotografovi vnucován horník či hutník, anebo úspěšná dojička krav. A naopak, jak by při dnešním běžném plnění denního fotoreportérského úvazku obstáli ti, kdo před desítkami let dokázali v reportážním portrétu na profesionální úrovni zvládnout osobnost nejen dobovými uzancemi chápaného hrdiny, ale vedle toho si dokázali najít i dostatek příležitostí, aby do objektivu fotoaparátu dostali nevšedně zvládnutou tvář toho, kdo i s odstupem několika desetiletí za celebritu právem považován být může. A to zdaleka ne jen měřítkem své doby.
Současná výstava Jovana Dezorta právě k tomuto problému poskytuje bohatý materiál k zamyšlení. Je dnes téměř k nevíře, kolik významných osobností z domova i ze zahraničí dokázal portrétovat, a to pozoruhodným způsobem, fotoreportér Československé tiskové kanceláře. Později zaměstnaný v neméně prorežimově zaměřených obrazových týdenících, jakým byl časopis pro ženy Vlasta nebo na budovatelské úspěchy „tábora socialismu“ orientovaný Svět práce. Než se mu těchto oficiálních povinností „nadojelo“, jak přiléhavě říkali právě naši „povinní“ bratři Rusové. Pak využil nabízejících se možností a od roku 1984 se začal živit jako volný fotograf. Dva roky předtím evidovaný při Českém fondu výtvarných umění, aby plody své práce vůbec mohl volně prodávat. A o čtyři roky později, tedy v r.1988, rok těsně předtím, než padla „železná opona“, se stal kandidátem Svazu československých výtvarných umělců a v podstatě si mohl začít dělat, co chtěl jen on sám. Což určitou kvalitu profesní, nikoliv tedy jen schopnost držet ústa a krok, vyjadřovalo. A tak se dnes ptejme, kolik z těch dnešních zástupců příležitostných cvakálků, kteří s pokornou oddaností slouží nenasytným akcionářům, by na něco podobného vůbec mohlo pomyslet. Jenomže právě v tom je zakopaný pes: oni pomyslet nemusejí. Dokonce je to ani nenapadne. Ochotně a na běžícím pásu přispívají k strmému poklesu veřejného vkusu, jako když TV Nova vytýčila „následováníhodný směr“ ukazovat na obrazovce jen to, co lidé tak zvaně chtějí. Protože to ve skutečnosti chce jen a jen moloch zisku. Zatímco různí Dezortové, byť pod ideologickým tlakem, jemuž více či méně úspěšně odolávali, chtějí dělat a v mnoha případech úspěšně dělají to, co za něco stojí. Co má i po mnoha desetiletích svou, dobou už prověřenou, hodnotu. (Vladimír Pech)
CELEBRITY – JOVAN DEZORT, Komorní galerie fotografie J.Sudka, Maiselova 2, Praha 1, 12. 4. – 15. 5. 2007